Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

  Samuraj je středověký japonský bojovník, známý především svoji oddaností.

Samurajové byli bojovníky, sloužícími císaři, nebo prostě svému pánu. V boji využívali vždy veškerých protivníkových slabin a útočili na citlivá a hlavně zbrojí nekrytá místa na těle (krk, podpaží, zákolení, případně i žaludek).

Samurajové byli cvičeni vždy od velice útlého věku. Už v deseti letech byli posíláni na místa plná strachu, který museli mladí učedníci překonat. Takovými místy mohly být například hřbitovy, márnice, husté lesy či opuštěné zříceniny budov.

Pro samuraje byla vždy nejdůležitější čest. Například v boji bylo pro samuraje nejhorší nezemřít, ale padnout do zajetí. Takový samuraj vždy radši požádal věznitele, aby si mohl vzít život a provést tradiční seppuku (známější je neslušné označení harakiri).

Samurajové byli také velmi „urážliví“. Velmi mnoho úkonů chápali jako urážku. Pokud např. kolemjdoucí samuraj omylem zavadil o jiného samuraje pochvou meče, bylo to chápáno jako urážka. Ale samuraj, který chtěl urážku oplatit (vždy soubojem), nikdy neprobodl soupeře zezadu. Vždy minimálně poklepal mečem o zem, aby upozornil soupeře na svůj útok. Pokud jej ovšem urazil někdo nadřízený, samuraj většinou spáchal výše zmíněnou seppuku.

Z bojového umění samurajů dodnes přetrvalo mnoho škol těchto umění, např. kendžutsu či jeho sportovní varianta kendó, neboli česky cesta meče, džudžutsu - džudó.

Kendó (japonsky: 剣道 , anglicky: Kendo, cesta meče), je japonské umění boje s mečem. Kendó vzniklo syntézou z několika starých škol boje s mečem Kendžucu postupně během konce 19. a začátku 20. století.

Cvičení Kendó bychom mohli rozdělit do dvou oblastí – Šinaj Kendó, tedy plnokontaktní cvičení s cvičným mečem šínajem a ochrannou výstrojí bógu a Kendó kata, tedy nácvik boje pomocí předem daných sestav pohybů za použití pravých nebo dřevěných mečů. V Kendó se také pořádají zápasy.

Historie Kendó

Jeho počátky sahají do 12. století, kdy v Japonsku vznikla kasta bojovníků – samurajů. Umění boje s mečem pro samuraje bylo privilegiem, ctností i podmínkou k přežití. Boj s mečem se nazýval Kendžucu (doslova „umění meče“). Samurajové jej cvičili od ranného dětství po celý svůj život, u tehdejších mistrů se snažili dosáhnout dokonalosti své techniky. Samurajové cvičili pomocí dřevěných nebo skutečných mečů, takový trénink byl ale nebezpečný a neumožňoval vedení seku, nebo bodu na plný kontakt. Po skončení období válek již nebylo tolik příležitostí k boji a někteří mistři začali mít názor, že pouhé cvičení kata (sestav) pro výcvik nestačí. Od zhruba 17. století se začala používat ochranná výstroj bógu a bambusový meč šinaj. Takto bylo možné provádět výcvik a simulovat souboj se skutečnými zbraněmi a na plný kontakt bez rizika zranění. V polovině 19. století se zdokonalila výzbroj a výstroj do současné podoby. Po svržení šógunátu a přechodu na moderní společnost dochází k úpadku a poklesu zájmu o staré školy. Vznikla potřeba vytvořit nové standardní bojové umění meče, které by se vyučovalo na základních a středních školách (a potažmo i v celé veřejnosti) a přispívalo tak k fyzickému i duševním rozvoji dětí i dospělých. Komise mistrů ze starých škol tak sjednotila různé styly a školy a v letech 1910 – 1912 vytvořila standardizované bojové umění Kendó, které se ve společnosti brzy stalo velmi populární. Veřejnost a později i celý svět tak mohl čerpat z duchovního odkazu dávných samurajů. Po druhé světové válce bylo poražené Japonsko pod správou spojenců, kteří zakázali cvičit bojová umění, neboť ta byla militaristickým režimem využívána k podněcování nacionalismu. Kendó tak bylo zakázáno provozovat. Místo něj byla na čas zavedena „sportifikovaná“ a v očích spojenecké administrativy „politicky přijatelná“ verze Šinaj-kjógi, což byl jakýsi mix Kendó a evropského sportovního šermu. V roce 1952 však byla ustanovena Všejaponská federace Kendó (Zen Nihon Kendó Remnei) a Kendó bylo obnoveno. Spojence se podařilo přesvědčit, že Kendó již není hrozbou pro společnost a naopak může být pro ni přínosem. Kendó bylo znovu zavedeno do škol a stalo se v Japonsku nejrozšířenějším bojovým uměním (spolu s Džudó a Sumó).

Iaidó (japonsky: 居合道), (čti jako iaidó) v překladu se dá zhruba vyložit jako „cesta duševní rovnováhy a okamžité reakce“, je japonské bojové umění ovládání meče s technikou založené na kontrolovaném pohybu tasení meče z pochvy, které je již blokováním nebo odrážením meče protivníka či rovnou tnutím jeho těla, následuje očistění čepele od krve a zasunutím meče zpět do pochvy.

Vznik a původ

V knize "Bugei Ryuha Daijiten" od Watatani Kijoši and Jamada Tadaši, je přisuzováno zpopularizování iai stylu (cílem je zneškodnit soupeře jediným sekem meče a to ihned po (nebo i při) vytažení z pochvy) boje Hajašizakimu Džinsukemu Minamoto no Šigenobu někdy v šestnáctém století. Avšak, přibližně století před jeho narozením, nechal vzniknout Iizasa Ienao (zakladatel školy boje Tenšin Šóden Katori Šintó rjú) dynamickému umění boje mečem iaidžucu (čte se jako iaidžucu). Tento styl boje historicky vznikal vedle kendžucu, což je způsob boje mečem, kde tasení meče není hlavní bojovou technikou a je předchůdcem dnešního kendó.

Výraz iaidžucu začal převažovat přibližně v 17. století a aktuální pojem iaidó je důsledkem obecného trendu (zhumáněním gendai budó) nahrazením přípony džucu za v japonských bojových uměních v důsledku zdůraznění jejich filozofických, výchovných či duchovních součástí.

Vývojem do 20. století vzniklo v Japonsku mnoho škol a systémů boje s mečem, které se nazývají korjú (staré školy). Mezi lety 1966 a 2000 japonští mistři iaidó, kteří byli představiteli různých starých škol vytvořili pod záštitou Celojaponské federace Kendó (ZNKR) zjednodušený systém výuky iaidó pojmenovaný jako ZNKR Seitei Iaidó Kata. Jeho cílem je snazší přiblížení iaidó široké veřejnosti a jedná se pouze o jeho základy. Kdo chce poznat iaidó v jeho plné míře, měl by se věnovat studiu korjú.

 

Katana

                                
 

Katana (japonsky: 刀; jméno pána) je druh japonského meče používaného od 15. století. Katana má zakřivenou čepel, obdobně jako šavle, s jedním ostřím (ha), záštitou (cuba) a rukojetí (cuka) s oválným průřezem. Délka bývala od dvou do tří šaku (šaku = 30,3 cm). Byla nošena samuraji, tradičně společně s krátkým mečem wakizaši nebo s osobní samurajskou dýkou nazývanou tantó. Dvojice mečů katana a wakizaši se nazývala daišó a byla v podstatě jediným majetkem samuraje. Daišó se stala pro samuraje standardní výzbrojí v období Muromači. Dlouhá katana byla používána pro boj v otevřených prostorách, zatímco krátké wakizaši nebo tantó bylo používáno pro boj ve stísněných prostorách nebo k rituální sebevraždě tzv. seppuku. Tyto meče mohli v určité době nosit i řemeslníci a obchodníci.

Čepel je tvořena tvrdou (s vyšším obsahem uhlíku) a měkkou ocelí (s nižším obsahem uhlíku). Existují různé kombinace tvrdého a měkkého materiálu. Nejčastěji se vyskytující skladba je kobuse-gitae (tvrdý plášť, měkké jádro). Ostří katany je kaleno (hamon), tím je zvětšena tvrdost i pevnost ostří. Zbytek čepele je nekalený a měkčí pro snížení možnosti zlomení čepele.

V dnešní době se kvalitní katany i wakizaši vyrábějí tradiční technologií buď z tamahagne, nebo z orošigane. Cena takového meče začíná přibližně na 400 000-500 000 jenů. Meče vyrobené z vysoceuhlíkaté oceli bez použití tradičních technologií lze považovat za napodobeniny bez umělecké hodnoty.

 

 

Historie japonských mečů

Dávná historie

Před rokem 987 byly japonské meče rovné čokutó nebo jiné meče různých tvarů. V Heianském období (8. až 11. století) se vyrábění mečů vyvinulo za pomocí metod přinesených z Číny po obchodních cestách na začátku 10. století za dynastie Tangů a také skrz Sibiř a Hokkaidó - teritorium Ainů. Ainové používali warabite-tó, které ovlivnilo vývoj katany, jež se držela oběma rukama a byla používána k sekání. Podle legendy byl japonský meč vynalezen kovářem Amakunim (700 n.l.) a s ním také jedinečný způsob úpravy oceli. Ve skutečnosti se ale způsoby úpravy oceli a meče s jedním ostřím dostaly do Japonska z Číny na začátku 10. století.

Meče vyrobené mezi 987 a 1597 jsou nazývány kotó (dosl. Staré meče) a jsou považovány za počátky japonského umění zbraňového kovářství. Rané modely měly nepravidelné zakřivení. Toto zakřivení bylo největší u rukojeti. Postupem času se centrum křivosti přesunulo více ke konci čepele. Katana, jak ji známe dnes, se svým silným zakřivením má svůj počátek v tzv. taši, které bylo vyvinuto ve středním Heianském období, aby sloužilo potřebám sílící vojenské vrstvy obyvatel. Zakřivení meče reflektuje změnu bojového stylu v Japonsku. Do popředí se dostala jízda a starší rovné meče byly nevhodné pro bojování ze hřbetu koně. Zakřiveným mečem se totiž výrazně snadněji seká.

Taši, meč rozměrově větší než katana, byl nošen zavěšený ostřím dolů. Když byl válečník oděn v plné zbroji, měl s sebou vždy ještě krátký meč 'košigatana', což byl krátký meč bez záštity. Mohl také jako druhý meč použít osobní dýku, tzv. Tantó.

Mongolská invaze do Japonska odstartovala další fázi vývoje japonského meče. Samurajové byli přinuceni opustit tradiční lukostřelce na koních a nahradit je jízdou vybavenou pro boj z blízka.Přitom však přišli na to, že taši je příliš tenké a náchylné na poškození při boji s těžkým koženým brněním, které používali Mongolové. Japonští kováři tedy začali vyrábět meče silnější.

V šestnáctém století (období Sengoku) začala občanská válka, která vyvolala nutnost rychlé produkce mečů. Samurajové stále více potřebovali meč pro boj z blízka. Stále větší množství vojáků vyzbrojených dlouhým kopím (jari) vedlo k vývoji tzv. ušigatany v jednoruční i obojruční verzi. Jak občanské války pokračovaly, z ušigatany se pomalu stávala moderní katana a nahradila taši jako nová primární zbraň samurajů.

Nové meče

V dobách míru se kováři vrátili k výrobě kvalitních uměleckých mečů a počátek období Azuči-Momojama spatřil návrat vysoce kvalitních kusů. Techniky starých kovářů byly zapomenuty a nové meče byli nazývány šintó. Do módy také vešlo rytí ornamentů, které měly vetšinou náboženský charakter.

V období Meijiho modernizace, při masivním rozšiřování palných zbraní se ozbrojování zakázalo a nošení zbraní na veřejnosti se stalo trestným. Téměř ze dne na den trh s meči upadl a kováři přišli o obchod. Cenné znalosti tak upadly v zapomění. Katany používaly pouze některé ozbrojené bezpečnostní složky, např. policie.

Umění šermu se vyučovalo v minimálním množství tak, aby policisté byli schopní alespoň jednoduchého používání meče.

 
 
Důstojnická katana 'Typ 94' vyrobená podle armádní specifikace z roku 1934.

Kovářské umění prožilo oživení na počátku 20. století, když se meči začala vybavovat armáda. Tyto meče se nazývaly guntó ale vypadaly spíše jako západní šavle. Tradičně vyráběné meče se nazývaly gendaitó a umění jejich výroby přežilo jen díky několika málo jedincům. Takové meče používali jen vysocí důstojníci. Studenti kovářů ovládajících tradiční výrobu meče byli velice vážení a byli považováni za nositele umění, které symbolizovalo japonskou kulturu. V roce 1934 vydala japonská vláda vojenskou specifikaci pro šin guntó (dosl. nový vojenský meč). Podle této a pozdějších novějších specifikací byla vyrobena drtivá většina mečů používaných v 2. světové válce.

Moderní doba

Po porážce Japonska za 2. světové války byly všechny japonské ozbrojené síly rozpuštěny a výroba ostrých katan byla povolena pouze na speciální policejní nebo vládní povolení. O zrušení tohoto zákazu se zasadil Dr. Honma Junji. Při setkání s Generálem Douglasem McArthurem, Dr. Honma ukázal meče z různých období japonské historie. McArthur tak viděl jasný rozdíl mezi uměleckými a bojovými meči. Díky tomuto setkání byl zákaz upraven tak, že meče umělecké byly volně dostupné a meče bojové byly likvidovány. I přes to se však americkým vojákům prodala velká spousta bojových katan a guntó. V roce 1958 bylo v Americe více japonských mečů než v Japonsku. Velká většina těchto mečů (více než milion kusů) byla typu guntó, ale stále tu byla početná menšina starších mečů.

Kováři se zaměřovali na výrobu nebojových předmětů už po období Edo ale regulace po 2. světové válce téměř zlikvidovala veškerou výrobu tradiční bojové katany. Několik málo kovářů v její výrobě pokračovalo a Dr. Honma se stal zakladatelem Společenství za záchranu japonského meče (日本美術刀剣保存協会, Nippon Bidžucu Tóken Hozon Kjókai). Jejich úkolem se stalo uchování starých technik výroby klasických japonských zbraní. Za pomoci všech podobně smýšlejících lidí se katanu podařilo zachránit od vymizení a podařilo se také znovuobjevit některé prastaré způsoby její výroby.

Součásti japonského meče

Hotový meč se skládá ze dvou částí, samotné čepele a soupravy (koširae). Pro znalce a sběratele je důležitá především samotná čepel, která nese odkaz doby či mečíře, přičemž u starších kusů se souprava mohla i několikrát změnit (z důvodu poškození originálu apod.), nicméně kvalitně zpracovaná souprava je taktéž cenným sběratelským artiklem a ceny historických kusů se mnohdy vyrovnávají cenám čepelí.

Čepel

Souhrnný popis částí meče je vidět přímo na ke stránce přiloženém obrázku. Z hlediska funkčnosti meče jsou nejdůležitější části především hamon, sori a kissaki. Přítomnost hamonu, neboli zakalené části ostří, propůjčuje meči unikátní vlastnosti spojením hřbetu čepele z měkké oceli a zakaleného ostří, čímž je dosaženo velké pružnosti čepele s odolným a dobře brousitelným ostřím. U původních (a v současnosti dražších a kvalitně vyrobených) mečů je navíc do čepele z tvrdší oceli vloženo měkké jádro, což jen tyto vlastnosti posiluje. Samotná ocel, použitá na výrobu pravého meče (tamahagane, orošigane) je již pak zvláštní kapitola.

Zakřivení čepele, sori, ovlivňuje především použití meče, přičemž ideální hodnota je odlišná dle názorů šermířů. Nicméně platí, že příliš malé sori (prakticky rovný meč) ztěžuje tradiční použití meče při seku (kdy je nutné vést zároveň sek i řez), zatímco příliš vysoké sori činí meč prakticky nepoužitelný (je jasné proč). Kissaki, neboli hrot meče je taktéž volbou šermíře, neboť různé druhy a délky hrotů mívají různá využití. Například pro bojové umění iaido je doporučován meč s menším hrotem, aby nečinilo problémy vytasení meče.

Souprava

Základem soupravy je samozřejmě cuka (rukojeť) a saja (pochva), bez nichž by meč nebyl použitelný. Obojí je vyrobeno z tvrdého dřeva, v Japonsku bývala často používaná magnólie, přičemž správně vytvořená cuka a saja musí přesně doléhat na čepel a nakago (řap čepel), není přípustná žádná vůle, především u cuky. Řap čepele drží v cuce pomocí jednoho (přípustné jsou i dva) bambusového kolíčku mekugi. Na druhé straně drží meč v saja prstenec habaki. Samotná povrchová úprava se různí, saja se většinou lakuje, u dražších souprav bývá i potažena rejnočí kůží. Cuka je taktéž potažena rejnočí či žraločí kůží a je opletena cukamaki (přičemž existuje spousta metod a vzorů utahování cukamaki), které je nejčastěji z bavlny nebo kůže. Pod cukamaki bývají ještě vloženy dva kusy ozdobných menuki, které plní především dekorační funkci (ale také zlepšují držení).

Dalším funkčně důležitým prvkem je cuba (záštita), nejen že chrání mečířovu ruku, ale také doplňuje estetickou část meče, zvlášť pokud je umně zpracována. V současnosti se najdou i sběratelé, které se soustředí pouze na cuby a kvalitní kusy mohou dosáhnout milionových cen. Poslední z důležitých částí je pak sageo, bavlněná tkanice protažená kurigatou a sloužící především k upevnění meče k oděvu.

Jelikož soupravy meče sloužily hlavně k dekoračním účelům (k jedné čepeli mohlo být více souprav, jedna k boji, další pro slavnostní příležitosti atd.) a samotný pobyt meče dlouho v saja nesvědčil, vyráběla se také šira-saja, což je pouze dřevěná schránka na meč skládající se pouze ze saja a nijak nezdobené čistě dřevěné cuky (bez cukamaki i rejnočí kůže), kde meč „odpočíval“, pečlivě naolejován.

 

Náhledy fotografií ze složky Samuraj